Ding Ding! Round 2!

Boxing gloves people, let's get 'em on! Round 2!

On Monday I got checked into the hospital, so that the doctors and nurses could make sure that I am not flaking around on my liquids. Before chemo, you have to drink at least 3 liters of water. I still stick with green tea and ginger tea (sometimes mixed together), supposedly they are also cancer fighters, so why not overdose with it? While sipping on my tea, I was looking at my 2 new roommates. This was a whole different story than my last stay. My last stay required me to stay with a pretty upbeat older lady, who was happily munching on nuts and fixing her bandana from time to time (seriously, these women must choose different prints and colors).

 This last stay required me to be in a room with two other young gals, one who was 20 years old and the second was 26. The 20 year old, I soon later found out her name was Marketa, was a brave and smiley girl, willing to steal my Vogue magazines once offered. The doctors in her home town told her that she was 6 months pregnant and made her feel like she was stupid for not knowing it. With the pain prevailing, she went to Motol, where they told her that she has a tumor about the size of a baseball. That was until they operated on her and it was the size of a loaf of bread. That was freaky, but the girl always had a smile on her face and stayed positive.

The second roommate was a more unfortunate case, crying until she was taken home that same day. I had a strange mixture of feelings when I saw her: fear, sympathy, happiness, shock. The girl who has been fighting her own cancer battle since she was 19, was slowly losing her battle already at the age of 26. I did not pry for details, since it is (obviously) a very sensitive subject. From what I understood between her sobs, was that he cancer had metastasized and had started to creep through her whole body, working its’ way from the reproductive system to the intestines. Unfortunately, she believed nothing could help her and had already given up. I know it’s hard but never should one give up! Life is a very precious chance you do not get to decide if you have or not.

Becoming friends with Marketa was easy the first day, since she understood that to feel good, one must take care of herself. So perfume and makeup to go with her striped bandana, my magazines in both hands – she was good to go. The second day was a bit less friendly since we were both getting our dose of drugs. First came the cytotoxins which don’t make me feel noxious but rather woozy and almost drunk; making it really difficult to talk to my mom, since I was slurring like I had to many vodka cranberries (sounds like a good idea actually). After that, I got my dose of the “Red Devil” as it is nicknamed. My grandmother and I have a game plan and that is to pretend like I simply went partying, drank too much and have to reciprocate by throwing up until there is nothing else to do so. That’s what happens when you have one vodka too many – you feel miserable and throw up all night wishing you never drank so much.

When the drug infested party is over at Motol, the time to recuperate at home has come. That’s when you start to understand what people who do lots of drugs and drink lots of alcohol must feel like, since you are delirious as they are after having withdrawal symptoms. The part where your hair is supposed to fall out, has yet to come. Sure I have been brushing out more than usual, but it’s still not coming out in lumps. When it does, then I will shave my head and try not to be as annoying as Sinead O’Connor.  

Česká verze po fotkách

This is how to enroll in Motel Motol / Takhle se jezdí do Motelu Motol

Studio 54?

No. Iont mix to put in my water during prehydration. / Ne. Iontovy mix, který si musim dávat do vody při přehydrataci.

Inspirational wig looks / Inspirační look pro paruku 

Gourmand food / Gurmánské jídlo

Even the cleaning lady could not eat it / Ani paní uklízečka to nemohla jíst

Eeew! So Gross!

My new project: bedazzling everything - especially my cat-eye glasses

Nový projekt: šperkovat si skoro všechno na co příjdu - včetně mých kočko-očkatých brýlých

View de Motol

Česká verze

V pondělí jsem se byla zapsat zpátky do nemocnice, aby doktoři a sestrřičky mě mohli pohlídat, zda-li piju dostatek vody nebo ne. Než začnete s chemo, tak musíte vypít alespoň 3 litry tekutin (nejlépe vodu nebo čaj). Já se držim domácího zeleného a zázvorového čaje (někdy i pomíchaný dohromady), které zřejmě mají mít proti-rakovinové účinky, tak proč ne? Mezi tím, co já si popijím svůj čaj, pozoruju své  nové spolubydlící. Je to totálně jiná situace než-li minulá. Minule jsem byla ubytovaná s celkem pozitivní, starší paní, která si štastně přikusovala ořechy a upravovala si šátek na hlavě (mohli by si dámy  vybrat jinou barvu a vzor těch šátku). Tento pobyt v hotelu Motol, po mě vyžadovalo, abych zůstala na pokoji s dvouma mladýma žábama (jak by řekla babička). Jedné bylo 20 let a druhé 26. Mladší soudružka se jmenovala Markéta a byla velice statečná a usměvavá dívka, která byla ochotná mi ukrást všechny časopisy Vogue. Důvod proč vůbec byla v nemocnici, bylo protože si stěžovala u doktorů v jejím rodném městě, že má bolesti břicha. Na to ji řekli, že je 6 měsíců těhotná a koukali na ni jako kdyby spadla z višní, protože to neví. Nedalo ji ta bolest, tak si skočila na hotel Motol, kde ji řekli, že má nádor ve velikosti baseballového míčku. Nakonec, když ji to vyndali, tak nádor byl trochu větší – asi velikosti bochníku chleba. Sice to bylo víc než šokující, ale i přesto když o tom mluvila tak měla úsměv na tvářích a byla pozitivní.

Druhá soudružka byla o mnohém smutnější a ostrašlující případ. Brečela do doby než ji odvezl manžel domů ten den. Měla jsem zvláštní pocity, když jsem ji viděla: strach, sympatie, štástná (za svoji situaci) a šok. Slečna už bojuje s rakovinou od 19 a pomalu ztrácí svůj boj už v 26 let. Moc jsem se neptala na detaily, jelikož je to velice (samozřejmě) citlivý téma. Co já jsem rozuměla i přes její brek, było, že její rakovina se metastázovalo z jejího reprodukčního systému. Bohužel, ona nevěřila, že ji něco pomůže a už se vzdala boje. Vím, jak je to těžký, a pořád si myslim, že nikdo neví jaký je to být na jejím místě, ale i přesto, že někdo řekne, že je konec, tak nemůžete se nikdy vzdát toho boje! Život je velice vzácná šance, kterou si nevybereš, pokud ji dostaneš nebo ne.

Stát se kamarádkou s Markétou první den bylo lehké, protože rozumněla, že pokud člověk se chce cítět dobře, tak se i dobře musí o sobě postarat. Takže, parfém a makeup, aby se hodil k jejímu šátku a ruce plny časopisu, které mi vzala – byla ready. Druhý den byl trochu méně přátelštější pro nás, protože už jsme dostávali naší dózu drog. První přišly cytotoxiny, z kterých mi není špatně, ale jsem spiše omámená a mluvim jako kdybych měla příliš Vodka Cranberry (to zní jako dobrý nápad ted‘). Po té, jsem dostala nakopnuto „Červeným D‘áblem“ jak je mému chemu přezdíváno. S babičkou jsme si řekli, že se budu chovat jako že ten after-effect te chemoterapii, ve mě způsobilo after-party a hangover effect. Zkrátka: opila jsem se, pozvracela jsem se a ted‘ za to budu trpět s kocovinou. Říkáš si, že už nikdy nebudeš pít alkohol. Jasně.

Jakmile skončí drogová párty na Motelu Motol, tak začíná rehabilitace doma. To je když začneš rozumět jak se asi cítí lidé, kteří se přefetovali a chtěji přestat. Část kdy začnou padat vlasy, už tak trochu začalo, ale né v tom obrovském množství. Tak uvidíme. Popřípadně se to vezme „trojkou“. Pak budu holohlavá jak Sinead O’Connor, ale bez toho, že bych byla tak protivná.