Sunday, November 11, 2012

Let's Do It!


So while I was laying my bed at the hospital Motol, I was thinking to myself, how odd it is that they will not give up the password for the wifi connection. Are they afraid of the connection intervening with the machines? Nope. The nurses are on Facebook. There must be a way out of this! I need to update my Peaches and all the wonderful people who have been supportive of me, as to what is going on, besides my diet. Anyways, who wants to hear about a diet too often anyways? Out of desperation, I turn on the television to see that they have the 4 basic channels. Great. Reminds me when I first moved to the Czech Republic 13 years ago. Four channels. One of them had Moto GP. I must be really desperate if I leave it on, but then again, seeing all those young, cute guys getting ready for their race – yum, why not?! That’s when I started thinking how anxious I was to upload a post,  realizing that I have an iPhone, meaning I have my own Personal Hotspot. I smacked my forehead because it seemed more realistic than a light bulb lighting and quickly got my internet up and running. Thank you Apple!
Back to business. What has been going on with my health for the past two weeks? Well, to be honest, it has just been getting better! I have continued with my diet, plus added some “normal” food (a cake from Café Café a Toffee Nut Latte from Starbucks or a bowl of pasta *yum*) but still kept to the clean, anti-cancerous foods. I started to go more often for walks, bike to the next village or try some yoga here and there. It has been a bit more difficult, since the three chemos have taken a toll on my vitality, nevertheless I wanted to push myself. Fresh air always does a gal good (think rosy, fresh cheeks!). With the combination of my diet, chemotherapy, the love and support I have had and above all the mindset, I have been able to shrink the tumor from 6 cm to almost nothing! I practically have nothing there to which the doctors were continuously saying how amazing it is. Of course this put me up in the clouds, but I quickly landed back down, because I knew that the fight was not quite over. I had to get a blood transfusion, in order to make sure that my blood was perfect, since the doctors will be performing a laparoscopic surgery on me on Monday. If you want to read about all the technical info, then click here. To simplify the term as to what they are going to do, they will make three small incisions, stick tubes and color down the holes and find out if the cancer cells have spread elsewhere. If the results come out negative, then all which awaits is a removal of the cervix. If it is positive, then I will wake up with a nice gash on my stomach, everything removed. I believe that the results will be negative as do the doctors in their doctor-like way.

This cancer (tumor) started growing in me say June/July. I was not diagnosed until it was in stage IIB, on the morning of 21st of September, the same day I had my state exams. I already mentioned once how I felt – indifferent. I almost knew I had something like this going on inside of me, because I did not feel or look good for quite a while. With me coming out of the closet and telling the World I have cancer, I received only support from the people who cared. But also a funny thing happened. I started getting the vibe that some people were angry. Angry as to why good people or someone like me should get cancer. Well why do we? What a question. Why did I get cancer? Because it happens. Because it is life. We do not go around choosing our fate. Deciding what illness we will get,  what gender our child will be , what family we are born into, how will we die. It is set and that’s it. That’s where the human brain comes into play and we are to use it to think, to help bend or shape our fate with the decisions we make. That’s where we take the situation and make it either work better or worse for us. I could have been told about my cancer, fainted, decided to not go to my state exams, give up on my reproductive system and say: “why me?”. I did not. I refused to give up. I went for my state exams. I changed my lifestyle and eating habits. I changed my way of thinking. So you ask yourself why? For a reason, look for them, see them, understand them. There is always a reason, it depends on what is it. Sometimes it’s genetics, sometimes it’s the mind or just nature being mischievous. Life as it is. Take it or leave it. See what you can do with it. When life gives you lemons, make some margaritas’!
I was not so sure if I should post about this Monday just as yet, since what if I fail? I do not like admitting a failure. Then again, what failure is it, if they would have to take everything out? I beat it out of my system to the point of it non-existing, when the doctors thought that it had the possibility to metastasize (in worst case scenario), that the tumor would not shrink and they would have to take everything out. With this upcoming Monday surgery, I have been nervous as if I am going for an exam, that’s when I told myself; why should I be nervous? I have always passed every exam I have wanted to. The only one I did not pass were my finals on the European Union. I didn’t care. One time only. The rest? Did it. The same here. I’m a tenacious little Peach.



Tak mezi tím, co já ležim v posteli v nemocnici Motol, přemýšlela jsem o tom, jak je zvláštní, že nechtějí dát heslo na wifi. Bojí se, že by to mohlo zasáhnout přístrojům? Ne. Sestřičky jsou na Facebooku. Musí být způsob, jak se dostat na internet! Musím udělat update pro všechny moje Peachesové a všechny lidé, kteří mě podporují. Né, jen psát o mém dietě. Kdo chce slyšet pořád o dietě? Ze zoufalství jsem si zapla televizi, abych viděla, že mají 4 programy. Skvělý. To je jako, když jsem se přistěhovala do Čech před 13 lety. Čtyři pořady a jeden z nich je Moto GP. Musím být už opravdu zoufalá, pokud se dívám na to, ale zase když vidíte všechny ty mladý, hezký, kluci jak se připravují na závod, tak proč ne? V tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, jak budu uploadovat další post, když se mi konečně rozsvítilo v hlavě – má iPhone, který má vlastní připojení na internetu (hotspot). Díky Apple!
Zpátky k věcem. Co se vůbec dělo s mým zdravím poslední 2 týdny? Abych řekla pravdu, tak se to akorát zlepšovalo! Pokračovala jsem s mojí striktní dietou, s tím, že jsem přidávala další “normální” jídla (dort z Café Café a Toffe Nut Latte ze Starbucks nebo mísa těstovin *yum*), ale pořád jsem se držela těch super jídel. Začala jsem vice chodit na procházky, jezdit na kole do další vesnice a zkoušet nějakou tu yógu (opravdu jenom sem tam). Nebylo to tak lehké jako předtím, protože už ta třetí chemoterapie měla obrovský vliv na to tělo. Jenže já jsem toho typu, že sebe tlačím kupředu jak jen můžu. Navíc, čerstvý vzduch udělá holce vždycky dobře (mysli na růžové tváře a zářicí pleť). S kombinaci mé diety, chemoterapie, lásky a podpory, kterou jsem měla a samozřejmě s mým přístupem, který jsem měla k té rakovině, jsem dokázala zmenšit ten 6 cm nádor na nic! Prakticky tam nic nemám, takže jsem slyšela samé chválení od doktorů, jak je to úžasné. Samozřejmě, že jsem byla v sedmém nebi, ale musela jsem hodně rychle přistát na zemi, protože jsem věděla, že boj ještě neskončila. Musela jsem dostat transfuzi, aby se zajistilo, že mám skvělou krevní obraz, protože v pondělí budou doktoři provádět laparoskopickou operaci. Pokud si chcete přečíst o technické informaci této operace, tak klikněte sem. Jinak, abych to zjednodušila, tak mi udělají 3 dírky na břiše, strčejí tam trubky s barvivem, podle barvy se zjistí jestli se rakovinové buňky rozšířili někam do uylin nebo ne. Pokud jsou výsledky negativní, tak mi pak jenom čeká odstranění čípku. Pokud je to pozitivní, tak se probudím s velkým řezem na břiše, vykuchaná. Já věřím tomu, že výsledky budou negativní, tak jako, že doktoři (jejím doktorským způsobem).
Tato rakovina (nádor) začala růst ve mě, řekněme v Červnu/ Červenci. Nebyla jsem diagnozovaná až když to bylo v stádiu IIB, ráno 21. Září, stejný den, kdy já jsem měla stánice. Už jsem se jednou zmiňovala o tom, jak jsem se cítila – nějak. Přijala jsem tu informaci. Skoro jsem věděla, že ve mě něco není v pořádku, protože jsem se necítila a ani nevypadal jsem dobře. S tím, že jsem vyšla ven a řekla všem, že mám rakovinu, tak jsem získala jenom podporu od lidí, kteří měli zájem o mě.  Jenže se stala zvláštní věc. Začala jsem pociťovat, že někteří lidé jsou naštvaný. Naštvaný, protože se ptali, proč lidé jako já nebo dobrý lidé dostávají rakovinu? Proč teda? Toť otázka. Proč já jsem dostala rakovinu? Protože se to stává. Protože je to život. My si nemůžeme vybírat náš osud. Vybírat si jako nemoc dostaneš, jaké pohlaví bude tvoje dítě, do jaké rodiny se narodíš, jak umřeme. Je to daný a je to tak. To je kde lidský mozek vstoupne do hry a máme ji o tom abychom ji použili k přemýšlení, abychom napomohli tvarovat našemu osudu s pomocí naších rozhodnutí. Můžeme změnit situaci, aby byla pro nás lepší či horší.  Mohli mi říct, že mám rakovinu, omdlít,  nejít na státnici, vzdát se toho boje od prvního dne a říct: „proč já“?. To já jsem odmítla. Odmítla jsem se vzdát. Šla jsem na státnice a udělala jsem je.  Změnila jsem životní styl a způsob stravy. Změnila jsem způsob přemýšlení. Tak se ptáš proč? Z nějakého důvodu, hledej je, najdi je a rozuměj jim. Vždycky je důvod, jen záleží co to je. Někdy je to geneticky, někdy je to mysl nebo jenom příroda, která si pohrává. Život jaký je. Ber to nebo to nech. Zkus s tím udělat co můžeš. Když ti život dá citróny, udělej si margarity!
Nebyla jsem si jistá pokud bych měla psát o této pondělní operaci, protože co když jsem prohrála? Nerada si přiznávám neúspěch. Zase co to není za úspěch, pokud mi dyndaj všechno? Vymlátila jsem ten nádor ze systému do pointy, že je to skoro neexistenční, kdy doktoři se báli, že to má možnost zmetastázovat (v nejhoršim) a že by se nezmenšil a budou muset všechno vyndat. S přicházející operaci (v Pondělí zitra), jsem byla nervózní jako kdybych šla na zkoušku. Pak jsem si říkala, že každou zkoušku jsem prošla, protože jsem nechtěla. Jedinou, kterou jsem neprošla tak byla z EU, protože jsem nechtěla. Bylo mi to jedno. Jednou. Ostatní? Zvládla. Stejně jako tohle. Já vyhraju, protože jsem vytrvalá, malá Peach.


4 comments:

  1. dúfam, že si sa prebudila iba s tými tromi dierkami v bruchu ;)

    ReplyDelete
  2. Držíme palce. A obdivujeme tvůj přístup. Femme Fatale s Bohyní - tvé věrné čtenářky

    ReplyDelete
    Replies
    1. Dekuji holky! A dekuji za nominaci! :))

      Delete

There was an error in this gadget